Otvírám dveře do mrazivého večera. Naslouchám rytmu svých kroků. Nasávám ticho s vůní kávy, abych zjemnila bzukot myšlenek. Vrážím ruce do kapes. Vyrovnávám vnitřní rozpory rázným krokem. Cítím jistotu. Nezlomnost skály.

Zvyšuji rychlost a pevnost kroků. Z ramenou mi splývá ledový plášť utkaný z bezhvězdné noci. Přede mnou se mihne černý stín. Od tiché hradby lesa se odráží podivný zvuk. Čelo se mně bezděky zamračeně stahuje. Já jsem se lekla? Já? Já, která nesu svoje spravedlivé rozhořčení? Já, která nemám strach? Nechala jsem se vyrušit netopýrem prolétajícím nad strništěm? Špičaté prstíky větru rozplétají věnec vlasů. Dávám se do běhu. Dávám se do smíchu. Pramen vlasů mně padá do tváře a stírá vrásku na čele. Zdánlivá skála se rozpadá na tisíce zrníček písku.

Je tu. Těší mě to, ale… Nemohl to říct dřív? Respektoval snad moji touhu po samotě? Cítím radost a dotčenost zároveň. Stál mně celou dobu za zády. Všechno ví, všechno zná, ale ani ruku nepodá. Po rameni mě pohladí teplé světlo pouliční lampy… Stál mně celou dobu za zády. Střežil mně před nebezpečím nezaznamenaného. Korigoval délku jistícího lana, když jsem ve svojí samospasitelnosti necítila, že mně na převisu podjíždějí ruce…

Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš!
Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou,
ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout,
učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk.
Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila.
Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.
 (Žalm 18)