Možná si ještě pamatujete, jak jsem vyprávěla o Anglii a o vypůjčeném kole a taky jak jsem si myslela, jak jsem na kolo vyzrála, když na něm nebudu jezdit v dešti. Nasadila jsem mu ne sice nejkvalitnější, ale zbrusu nová světla a těšila se, jak budu jezdit. Kolo se ale nedalo jen tak. Za prvé se v Anglii bezdešťového počasí hned tak nedočkáte. Za druhé jsem brzo zjistila, že brzdy na „mém“ kole jsou i za sucha vlastně jen na ozdobu. No a za třetí… To vám ale povím pěkně popořádku.

Venku jen čas od času spadlo pár kapek - rozuměj nelilo jako z konve - tak jsem se rozhodla, že kolo zahálet nenechám. Kolu se ale zřejmě zastesklo po bezstarostném a klidném životě v šeru kůlny a rozhodlo se, že se nenechá jen tak tahat ulicemi. Ještě než jsem se stihla naučit jezdit vlevo, praskla duše. Kolo se brzo dočkalo výsledku, ledabyle se opíralo o stěnu garáže a těšilo se na další měsíce bez námahy.

Nespokojeně poskakovalo kolo odlehčené od světel po zpuchřelém plášti do opravny, zatímco já jsem přemýšlela, jak se anglicky říká částem kola, které jsem neznala ani česky. Tak jsme s kolem došli až k obchodu. Snažila jsem se jednou rukou otevřít dveře, ale ne a ne se to podařit. Nakonec mně pomohl prodavač. „Jste v pořádku?“ zeptal se a já jsem si až v té chvíli všimla, že jsem se dobývala dovnitř východem. Ujistila jsem prodavače, že v pořádku jsem, ale moje kolo je na tom hůř.

Dověděla jsem se, že i přes předchozí telefonickou domluvu se domluvíme znova a kolo si odvezu zase zpátky, protože oni pro něho místo nemají. Nebylo to sice hned, ale za nějaký čas jsem kolo vezla tam a zase zpátky s ujištěním, že je teď rozhodně bezpečnější, a s papírem, že zkontrolovali, co se dá. Nasadila jsem zpátky světlo a vydala se při první příležitosti na první „vyjížďku“. Kolo se natřásalo na hrbolaté cestě, pěkně se rozjelo z kopce, začalo se natřásat i světlo a než jsem se nadála, seskočilo z řídítek pod kola. Hned jsem seskočila za ním a začala po okolí sbírat jeho kousky. Ale na poskládání světla dohromady už to nebylo. Naštěstí ještě svítilo slunce, takže se nic tak strašného nestalo.

Vzpomněla jsem si, že jsem minule zapomněla na kolo nasadit blikačku, tak jsem to hned po návratu napravila, abych byla aspoň trochu vidět. Tedy… chtěla jsem to hned napravit, ale zjistila jsem, že držák na světlo je zlomený. Blikačka se ale celkem jednoduše dala připnout na batoh, tak jsem se spokojila s takovým řešením. Přední světlo se mně na poslední měsíc kupovat nechtělo. Jedním z černých stínů, které se kolem mě na poslední chvíli vynořovaly ze tmy, jsem se chtěla stát ještě míň. A stmívalo se čím dál dřív.

Jednoho rána jsem šlapala s námahou do kopce a z ničeho nic se mně šlapalo ohromně snadno. Hned nato jsem si uvědomila, že šlapu naprázdno a sehnula se ke kolu, abych nasadila řetěz. Na kole ale nic k nasazování nebylo! Řetěz se válel opuštěný kousek za mnou. Strčila jsem ho do batohu a těšila se z toho, že mám zase příležitost přiučit se další „anglické“ opravě kola.

Po poradě s cyklistickými weby a Dennisem, který se skoro nepohybuje jinak než na kole, jsem se vydala zase do obchodu. Dennis mně sice doporučoval, ať se představím jako studentka z ciziny, že mně kolo určitě opraví mnohem levněji, chudák ale netušil, že jsem se rozhodla opravit to tentokrát bez opraváře. Z obchodu jsem se vrátila s novým světlem a spojkou.

Na druhý den jsem v laboratoři zase našla Dennise a poprosila ho, aby mně půjčil nýtovačku. To se snadno napíše, ale vypadalo to ve skutečnosti asi takto: „Mohl bys mně, prosím, půjčit nýtovačku? To nářadí na opravu řetězu?“ (Sice jsem si našla, jak se nýtovačka řekne anglicky, ale Dennis je Řek, v Anglii taky jen chvíli a takové slovo asi ještě nepotřeboval.) „Myslíš takové to…?” zeptal se také on a začal předvádět práci s nýtovačkou. Já jsem zase nikdy neviděla nikoho pracovat s nýtovačkou. Poučená internetovými návody na výměnu řetězu jsem však přisvědčila. Zřejmě jsme oba mysleli to stejné. „A kde máš kolo, abych to mohl udělat?“ ptal se Dennis dál. „Mám ho v garáži, na Bowerham Road, ale stačí, když mně půjčíš to nářadí a já už to zvládnu.“ „No, jsi vědkyně, to bys mohla zvládnout,“ přisvědčil Dennis, ale zřejmě si tím nebyl tak jistý a nechal si raději vysvětlit, kde bydlím.

Věděla jsem, že nemá moc času a zato povinností plno, a pokusila jsem se vyřešit to jinak: „Potřebuju jen odstranit z řetězu jeden zdeformovaný článek, pak už to bez problémů spojím. Co kdybych donesla ten řetěz na univerzitu?“ Nebylo to tak jednoduché, jak to píšu, ale číst by to zajímavé nebylo. Zajímavé bylo, že se nám nakonec podařilo domluvit, že se potkáme - já s řetězem, Dennis s nýtovačkou. Ještě zajímavější bylo, že se nám pořád potkat nedařilo, protože nás povinnosti v laboratoři posílaly každého jinam a v jiný čas.

Jednoho dne jsem se vracela z univerzity, pěšky, měla jsem radost, že jsem skončila neobvykle brzo, když vtom těsně přede mnou zabrzdilo kolo. Byl to Dennis, který se vracel k práci na univerzitu. Vytáhl z kapsy nýtovačku, já z batohu řetěz a za chvilku bylo všechno hotové.

Hned jsem šla navštívit kolo, nasadila jsem řetěz, podle návodu spojila a… chtěla zacvaknout. Podle návodu to měla být ta nejjednodušší věc, přitlačíme části článku palcem a ukazovákem k sobě a ty do sebe zacvaknou. Ať jsem se snažila sebevíc, nezacvakly, a proto jsem se vydala hledat nějaké nářadí.

S pomocí kombinaček části opravdu lehce zacvakly a výhodu to mělo také tu, že jsem kombinačky mohla využít i v půlhodinovém zápase o znovurozpojení spojky.

Při zápolení se spojkou a hledání nářadí jsem si totiž nevšimla, že řetěz sklouzl, a spojila jsem ho špatně nasazený. Po mnohem náročnějším zápolení se spojkou při rozpojování se mně podařilo vrátit řetěz na správné místo i rozhodit přehazovačku. No a pak i rozchodit. :o)

Zbývalo jen namontovat přední světlo a ráno jsem mohla zase vyrazit na kole. Posledních pár dní mně už čekalo jen pár nasazování řetězu, lijáků a krup, a jezdilo se mně krásně. Snad jen… Ty brzdy začaly zase povolovat. :D