„Můžu smazat? Napíšu vám příklad, máte na to čtvrt hodiny, tak to nějak kolektivně vyřešte. Jdu si zapálit." Zadíval se na nás všeříkajícím pohledem a opustil přednáškovou místnost. Za chvíli byl zpátky. „Ještě jsme nic nestihli vymyslet," vítáme ho přesně podle jeho očekávání... „Naprosto triviální, dělali jsme to tu nejmíň pětkrát. Beta vodík se naváže..."
„...já jen, že se mi přihlásila jedna studentka na předtermín. To jsem tedy skutečně zvědav, co mi předvede... Nějaké dotazy?"

Někteří vyučující dokáží výborně motivovat... Rychlými kroky se vzdaluju od školy, abych zbytek odpoledne strávila učením. Sedám si do tramvaje... A vtom nastoupil on. Na sobě koženou bundu, boty značky Nike, čepice stažená hluboko do čela. Ona ho držela za ruku, řekla mu něco tónem, který nepřipouštěl námitky a strhla ho na sedačku vedle sebe. Vlastně jsem jí byla vděčná. Seděli přesně naproti mně. Dlouze se na mě zadíval. V hlubokých modrých očích se třpytila slza bolesti.

„Tak si sedni kam chceš." Rozhlédl se po sedačkách a začal se vrtět. Pak se podíval na mě. Neudržela jsem smích. Přestal váhat a zůstal sedět. „Budeš to ještě jíst?" Vzala mu z ruky Delissu a vysunula ji z obalu. Trošku si třel ret přikousnutý při rozjíždění. Slzy už dávno vsákly do drobků na tváři...

 

Také mám občas chuť nechat se vést za ruku. Mít pocit, že je všechno jasné, pevně dané.

Také se mně občas nechce nikoho poslouchat. Nedělat to, co by se mělo, nedbat na pohledy druhých...

Jsem vděčná za svobodu. Jsem vděčná za vedení.