Umíš odpouštět?

No, řekla bych, že jo... Proč se ptáš? Myslíš, že je to jinak?

Jsi si opravdu tak jistá? Mně se zdá, že s některými „proviněními proti sobě“ ses nevyrovnala, přestože jsou už třeba několik let za tebou...

Tak teď nevím, jestli si správně rozumíme... ono odpustit je něco jiného než zapomenout. Jsou zranění, která se prostě hluboce vryjí do paměti a nic je nedokáže smazat. To ale neznamená, že jsem neodpustila člověku, který mi je způsobil...

Každopádně to znamená, že takových zranění může během života přibývat, že za sebou povlečeš čím dál větší balvan...

No na to platí systém naší matematikářky: za to dobré malá jednička, za to špatné malá pětka; přičemž malá jednička malou pětku vynuluje (ale platí to i naopak) – takže se snažím uchovávat v paměti to krásné...třeba zdánlivé maličkosti... Kdysi mně jeden člověk řekl, že mám příjemný hlas. Už ani nevím kdo to byl, ale potěší mně to znovu pokaždé, když si na to vzpomenu. (I když to třeba už není aktuální...)

A podívej se na sebe: kolikrát se „stydíš“ někoho pochválit... přestože víš, že je to ohromné povzbuzení...

Já vím, no...

Zase na druhou stranu je v některých ohledech potřeba i chválou šetřit. Není nic horšího než falešná chvála, lichocení, pochlebování...

Takže rozdávej upřímnou chválu, ať i ostatní mají dostatek „malých jedniček“ k prozáření života.

Tolik ti radím ze zkušenosti nezkušené 8-). A abys neřekla, tak přidávám citát moudrého a zkušeného:

„Žít a přežít. A být u toho šťastný.“ (Jaro Křivohlavý)