Dokud jsem byla malá, (skoro) každý mně (skoro) všechno prominul, ale jakmile jsem trošku povyrostla, tak už mně začali vyčítat, že se chovám jak malé dítě...

Je na tom něco špatného? Vždyť v bibli čtu, že je správné být dítětem...

Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“

„Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl mu Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a podruhé se narodit?“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch.“ (J 3, 3-6)

„Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ (Lk 18, 17)

A já se přece chci dostat do Božího království! Jak to mám udělat? Můžu se nějak inspirovat od dětí? Chce po mně snad Bůh, abych se nějakým způsobem připodobnila těm malým nesamostatným tvorečkům, kteří pláčou v kočárcích?

No možná to tak teď moc nevypadá, ale děti obdivuju. Ne jen proto, že „co je malé, to je milé“... Ale pro jejich bezprostřednost, upřímnost, radost, důvěru, čistotu, pokoru,...

No to je sice pěkné, ale děti jsou také nezodpovědné, sebestředné, nesamostatné – myslíš, že tohle jsou ty správné vlastnosti? Navíc dospělí lidé jsou často spíš dětinští než dětští...

Ano, to je pravda... asi si musíme vybírat. Vybírat to krásné a správné. Znám pár vzácných lidí, kteří jsou přes svůj pokročilý věk dětmi. Moudrými dětmi. Pro ostatní nádherným příkladem a důkazem, že je to možné.


Pane, nauč mě žít životem Božího dítěte. Často se slepě za něčím ženu a nedbám na to, že jdu špatným směrem. Naveď mě vždy na správnou cestu. Na cestu k Tobě. Dej mně sílu dělat všechno s láskou. Promlouvej skrze mě k lidem, které mně sesíláš na cestu. Pomáhej mně, abych rozdávala radost a ne zranění.