Otevřela jsem oči a podívala se směrem k oknu. „Je tma, to si můžu ještě pospat,“ pomyslela jsem si a spokojeně jsem si přitáhla peřinu až pod bradu. Můj poslední pohled před zavřením očí zavadil o budík vedle postele. 7:28. „Tak to si už nepospím,“ přehodnotila jsem při pohledu na svítící číslice.

Za pár minut jsem se rozloučila s teplem vyhřáté postele, odhrnula závěs, otevřela okno, protřela si oči a… Venku byla opravdu skoro úplná tma! Oblohu pokrývaly černé mraky a listí šustící pod nápory větru přehlušovalo zvuk vody proudící z nebe. Byl to z okna pěkný pohled.

Dešťové kapky začaly bušit do okna. „No jo, už jdu,“ prohodila jsem k nim. „Sotva stihl přes noc uschnout a už ho zase namočím,“ dívala jsem se na deštník, když jsem šla ke vchodovým dveřím. „Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. „Dobré ráno!“ „Zase prší, než jsi přijela, nikdy to tady nebývalo… Už ti to začínám dávat za vinu. Že ty jsi dešťová víla?“ Zasmála jsem se. U nás přece bylo nebe bez mráčku, když jsem odjížděla.

„I když… déšť mám ráda. To je pravda,“ přemítala jsem po cestě. „Ale i kdybych mohla, tolik bych si ho pro radost určitě nevyčarovala.“ Ponožka krytá tenkou vrstvou prošlapané podrážky začala nasávat vlhkost. Za zatáčkou jsem zahlédla bezradně postávající maminku s kočárkem. Celá šířka cesty byla pokrytá jezerem dešťové vody. „Můžu vám nějak pomoct?“ „Děkuju, jenom přemýšlím, jak si nepromáčet boty,“ odpověděla s úsměvem. „Nad tím já už přemýšlet nemusím,“ pomyslela jsem si, když jsem po špičkách jako baletka vkročila do kaluže.

První dny jsem zdejší lidi obdivovala. Věděli, že může pršet kdykoliv. A když začalo, nijak je to nevykolejilo, natáhli kapuci a pokračovali, jako by se nechumelilo - vlastně jako by nepršelo. Po nějakém čase jsem však zjistila, až tak nevšímaví a voděodolní nejsou. Na tolik deště si zvykají celkem krátkou dobu. Meteorologové to ale přisuzují oceánu a většina lidí jim to věří. Tak si asi živnost s deštěm nezaložím…