Moje oči sledují žlutou cestu vedoucí přes žluté kopce, žluté lány a žluté údolí se žlutošedým stínem. Vpravo ode mě sedí paní ve žlutém kostýmku a vpravo tatínek v šedivém obleku. Z povzdálí se ozývá hlas...

Zavírám oči a žlutá se pomalu vytrácí. Zdálky doznívá kázání a já si ve vzniklé tmě představuju mluvícího pana faráře u ambonu. Otvírám oči a zase ta žlutá plocha. Stopnu si a žlutá plocha je už jen dvacet centimentrů přede mnou. A nikde nic víc než žlutá zeď...

Už jste někdy seděli při mši za sloupem?

Já ano. Za žlutým, za bílým, za dřevěným... Tentokrát za žlutým. Bezprostředně za žlutým sloupem. Místo skoro žádné a kam se podívám ta neodbytná plocha zdi. Svět toho, co jsem mohla vidět se omezil jen na ten sloup a lidi sedící vedle mě.

Najednou se můj svět rozšiřuje na všechny plochy. Vystupuju z lavice a poklekám uprostřed uličky k oltáři. Oltář, který jsem si celou dobu za sloupem jen představovala, je najednou přímo přede mnou tak jasně se vším tím prostorem kolem!

Když odcházím ze mše, napadá mě, kolik vlastně vidím ze skutečnosti? Jak daleko mně dovolí dohlédnout sloup přede mnou?