„Promovaní inženýři, sínus, kosínus deskriptíva..." Malincí človíčci (aspoň ze třetího patra se tak jeví) mávají nad „hlavami študovanými" tričky a prozpěvují si. Paní v domě naproti vyšla na balkon a zalévajíc květiny je pozoruje je koutkem zamračeného oka.

Pohlédl na mě tázavým pohledem. Odpověděla jsem přikývnutím a úsměvem. Posadil se naproti mně. Usmál se bezzubými ústy. Měla jsem ohromnou chuť dát se s ním do řeči. Nedala jsem se s ním do řeči. Kromě komentování počasí a dotazu, kam jede tak pozdě tak vyšňořený, mě nic nenapadlo... Když jsem se probudila, už tam nebyl.

„Přestupujte do zpožděného osobního vlaku, který dále pokračuje ve směru..." Výborně! Dneska nemusím hodinu čekat. Nastupuju do vlaku. „ ...., ...., sme to museli posunout o tři metry jak ...... ....., mohl by nás dneska pustit. .....!" Kontroluje mně pravidelně pohledem. V hovoru se svými spolužáky má hlavní slovo. „Do ......!" „...!" „...., tys tam šel, ....? Tam nemožeš chodit, ty ......" Hej, ...., vy ste to..." (poslední tři tečky nezastupují žádné slovo či frázi, ale označují nedokončenou větu)

 

Pane, prosím za každého člověka, kterého potkávám. Pomoz mi, ať v něm poznávám Tebe. Dej, ať každé setkání přispívá k vykročení a stále dalším krokům po dobré cestě...