Už v pátek ráno při cestě do školy jsem poznala, že tento den je oproti těm předchozím něčím jiný. Ještě před několika hodinami jsem si vykračovala nočním Brnem jen v krátkém rukávu a sandálech, ale v tu chvíli mně nijak zvlášť vedro nebylo jsem na sobě měla svetr. Nejen svetr teda...
Přišly jsme k Petrovu, kde jsme kromě několika zmrzlých podupávajících organizátorů k našemu údivu téměř nikoho nepotkaly. Při vstupu do katedrály nás však ovanula příjemná atmosféra a (v té chvíli snad ještě o něco příjemnější) teplo. Krátce nás přivítal biskup Vojtěch Cikrle a zástupce organizátorů. Pak už k nám promlouvala společná modlitba bratřími z Taizé.


V sobotu jsem se probudila do deštivého rána. V důsledku družení se s u nás ubytovanými se mně vstávalo dost pomalu a obtížně. Plánovaný odchod se proto posunoval a posunoval, ale na program se nám podařilo dorazit včas. Po ranní modlitbě v katedrále jsme se vydali na biblický úvod. Jednotlivé skupinky se za navigace dobrovolníky rozešly na různá místa, kde se rozdělily na ještě menší skupinky a zamýšlely se nad danými úryvky z bible. Naše skupinka rozskupinkované skupinky v jezuitském kostele se přes počáteční ostych před neznámými lidmi zdržela v diskuzi nejdéle (možná i proto, že z neznámých se stali známí :o)), čímž si zasloužila ozáření reflektorem TV Noe :-o.

Při obědě jsem usilovně přemýšlela, jak neusnout na odpoledním workshopu. Nakonec jsem zvolila „strategii třetí řady". Člověk tam dobře slyší a vidí a zároveň už není tak moc v dosahu přednášejícího, který by po něm mohl teoreticky něco chtít. A hlavně je lidmi před sebou trochu krytý, takže klesání hlavy způsobené hlubokým přemýšlením (à la děda Lebeda) není až tak nápadné. Nicméně Tomáš Bílý z pražského sdružení pro Fair Trade měl připravený jiný (ještě účinnější) plán: nejdříve se ze mě stala jedna z mnoha Asiatů mačkající se - teda podle zadání pohodlně sedící bez nohou na zemi - na půlce židle, za chvilku už jsem byla příslušnicí anglické rodiny vlastnící výborně vynášející firmu. 
Když jsem vypočítávala, co si pořídíme z našeho výdělku, byla jsem hrdá. Po koupení všech užitečných věcí jako jsou tři vily, soukromé letadlo, nebo dovolená na Maledivách jsme ještě asi třetinu výdělku spořili. Trošku jsem se sice zastyděla, když jsem slyšela, v jakým podmínkách žije naše přímá podřízená, ale život je holt boj. Protože mám charitativní sklony, tak možná v našem bazénu budu přemýšlet, jestli ještě pořád tak touží pořídit si vanu. Při objektivním pohledu se ale vůbec nemá špatně: Kdy já se donutím jet na kole, když mám limuzínu s řidičem? Není nám co závidět. Nikdo by přece nechtěl žít tak nezdravě, neekonomicky a neekologicky jako já...
Pak se ze mě stala pěstitelka kávy, její konzumentka a následně obyčejná účastnice Dnů důvěry, která při cestě na večerní modlitbu ukusuje chleba se sýrem. Pravda, trochu mě mrzelo, že moje kariéra ve firmě produkující kávu skončila tak brzo, že jsem nestihla zajít do žádné restaurace ani ochutnat, jak vaří náš kuchař...

V katedrále dostáváme každý svíčku a odevzdáváme visačky. V duchu si smutně povzdechnu: „To už je konec?" Smutná nálada, ale rychle opadá, když jsem svědkem nádherného sjednocení všech v modlitbě. Společně mlčíme, společně zpíváme, společně zapalujeme svíčky (vysoce bezpečné svíčky, které nám v rámci nepopálení se všem po chvilce zhasínají), společně podnikáme bleskový (ale přesto důkladný) úklid katedrály a rozcházíme se domů. Noc rychle ubíhala ve sdílení zážitků (nejen) z workshopů, ráno a dopoledne bylo z neznámého důvodu neuvěřitelně krátké. Až tak hrozné to teda nebylo, stihli jsme snídani, mši a po ní oficiální ukončení. Při zpěvu poslední písničky naše modlitby mířící k nebi protrhly mraky a nesměle vykouklo sluníčko. Když nás však uvidělo, řeklo si, že nás přece dostatečně hřeje síla načerpaná z našeho setkání, a přizpůsobilo se předpovědi počasí. My jsme se rozloučili a vyrazili různými směry - roznést střípky naděje a radosti do svých domovů.

Až potkáte nějakého blázna pobrukujícího si „každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán", tak jsem to možná byla já. A možná i tímto způsobem neuměle naplňuju tak vzletně napsanou větu o pár řádků výš...