Můj drahý deníčku – nebo spíš levný sešite za korunu :o) – tak jsem se rozhodla, že ti zase povím něco málo z toho, co mě potkává. A moc se nelekni, rozhodla jsem se, že tentokrát toho bude víc než tři věty za deset roků. Tak doufám, že tě ze mě nebudou moc bolet stránky...

 

 

Středa

Tak jsem šla jsem brzo spát, abych byla na to nahrávání čilá.

1:28 - „Kolik!? Spi dál.“

Někdy potmě - „Spi dál.“

Někdy potmě - „Spi dál!!“

5:07 – „To je akorát na to, abych stihla šestou mši u kapucínů,“ říkám si a protože jsem na ní ještě nikdy nebyla, protože už svému spaní nevěřím a protože začít den mší není vůbec špatný nápad, vstávám.

Mše je „hotová“ za půl hodiny. Na to, abych šla do školy je brzo, na to abych se vrátila na privát mezi spící spolubydlící je pozdě a jsem příliš hlučná a ohleduplná O:-).

Všichni někam spěchají (teda kromě těch, co zametají ulice, ti už zjistili, že jim práce nikam neuteče) a já se procházkovým krokem vydávám hledat nějaký obchod, kde by neměli otevřené jen dveře pro doplňování zboží.

Za chvíli už přežvykujíc rohlík nabírám kurs škola. Jako jedna z prvních – a vlastně celkově jedna z mála – usedám v přednáškové místnosti a pozoruju molekulu glycerolu z animace na plátně, která se snaží procpat akvaporínem. Díky spolužačce která dbá na to, abychom měli dostatečný přísun kyslíku (i zimy) se přednášejícímu ne a ne podařit nás uspat. Od teď už si budu pamatovat, že rostlinky to mají v životě fakt těžké – kam se na ně se svým metabolismem hrabe člověk!

10:50 - „To mám přesně dvě hodiny na to, abych se najedla, zašla do obchodu, umyla si hlavu, sbalila si věci, … a dopravila se s krosnou zpátky do školy,“ vypočítávám si, co všechno bych chtěla zvládnout. No, skoro se mně to i zvládnout podařilo, jen ta poslední věc ze seznamu se mně nějak nepodařila. „Asi dnešní přednáška není pro moje uši,“ říkám si a v rámci odstranění bolesti břicha, motání hlavy a deficitu spánku se zahrabávám pod peřinu.

17:00 Účel splněn. Sice mně začíná škrábat v krku a podle mého skromného názoru se mohl ten holub vyšprknout na hlavu klidně někomu jinému – teda chtěla jsem říct někam jinam než někomu na hlavu ;o)..., ale sedím ve vlaku, takže jsem spokojená. Utírám z ještě před chvílí čerstvě umytých vlasů holubinec a přemýšlím, kde vlastně mám přestupovat.

Při vylézání z vlaku potkávám známé tváře a společně nastupujeme do motoráčku, kde se to známými tvářemi jen hemží. Několik minut jízdy, několik minut chůze a několik minut hry na sardinky v pojízdných plechovkách (pro správnou představu se nacpěte po šesti do aut spolu s nástroji a krosnami) a už se klepeme zimou faře. Naštěstí se nachází tolik natolik šikovných lidí, kteří topí, takže to začíná vypadat, že nezmrzneme.

Se svým fondem spánku, který jsem si (rádoby) naskládala během předchozích nocí, se snažím co nejdříve dostat do spacáku. V rámci převlékání do pyžama si vysluhuju obdiv za obnažení jiné části těla než nosu vykukujího z četných vrstev šatstva. Postupně mě následují ostatní. Ti nejrozumnější si dávají špunty do uší a uléhají.

Snažím se přesvědčit batohy, že na místě, kam se postavily by bylo tak akorát místo pro mě ke spaní – nedá se s nimi rozumně diskutovat, proto je přesunuju, přitulím se ke skříni a ve svitu zářivek a hukotu ventilace se rozhodnu usnout. Poslední můj pohled dne patří muší mrtvolce vedle mé hlavy.

Nějací dobrodinci oslepili zářivku a umlčeli ventilaci. Dobrou noc.

 

Čtvrtek

4:49 Všude tma a ticho. Ventilace se už nepočítá, nikdo nechrápe, Ivča se směje ze spaní.

Z okna mám krásný výhled na osvětlenou věž místního kostelíka.

Ve spacáku je krásně, ale asi po hodině se přinutím vstát a navštívit „odpočinkovou místnost“ (když už se dnes všude používají anglikanismy, tak abych byla stylová 8-))

Trošku se pozapomnělo na bojler, ale když už jsem v té sprše přimrzla k podlaze, tak těžko polezu ven. Popravdě mně při sprchování už dávno nestoupaly od pusy obláčky páry, ale už proto to přece je zajímavá zkušenost a nezapomenutelný zážitek :o).

Na chodbě nacházím dvě knížky a spolu strávíme čas do snídaně. Poté, co se všichni vystřídáme v minikuchyňce, se společně pomodlíme a rozezpíváme. Vstupujeme do modrozeleného království, které je pomocí možství káblů propojeno s tajemným světem za sklem, ve kterém žijí zvlášť odolní jedinci, kteří dnem i nocí poslouchají naše výkony. Zpívat několik hodin v kuse je snad náročné, ale poslouchat mnohem delší dobu někoho, kdo zpívá pořád dokolečka je ještě náročnější. Ale snažit se ještě toho někoho přimět, aby skutečně pořád dokolečka to samé zpíval je obdivuhodné...

 

Pátek

2:33 Ruch na chodbě, kde jsem si vybrala místo k dnešnímu (nebo včerejšímu?) spánku pomalu utichá, zhasínám a uléhám. Za chvíli prochází skupinka vytrvalců z nahrávacího studia. Zpívat několik hodin v kuse je snad únavné, ale zpívat ještě do noci sólově je ještě únavnější. Ale překonat po takovém výkonu s elegancí a tichostí schodiště se smrtonosnými koberečky ukrytými pod rouškou tmy je obdivuhodné...

5:00 Probouzí mě oranžová záře přímotopu. V rámci možností se přesouvám z jeho dosahu a na dopřávám si další chvíli spánku.

Radši nechci vědět v kolik se probouzím, po určitém čase mě následují kuchařky a je další a další. Vrstva sněhu z oken se sesouvá a naplno k nám pronikají sluneční paprsky. Pomalu se rozbíhá podobný program jako včera.

Pozoruju Markétinu kmitající ruku a široký úsměv. Stát a usmívat se několik hodin do mikrofonu je snad obtížné, ale usmívat se a mávat několik hodin denně je obdivuhodné...

Při mši stoupají naše modlitby zahalené v závojích páry vzhůru ke klenbě kostelíka, kde se topení nezapíná, protože by vyhodilo pojistky. Přežehnáme se svěceným ledem a spěcháme se ohřát ven.

 

Sobota

Pohybovat se vzpřímeně je životu nebezpečné. Pro nalezení kyslíku je nutné plížit se. Místnost plní teplo a vůně odlakovače. Nalakovat si nehty není jen tak. Vytvořit na nehtu vzory už vůbec ne. Ale nalakovat nehty takovému kvantu lidí je obdivuhodné...

Přes veškerý respekt k Ivinu umění i zimomřivosti mnohých otvíráme okno. Coby aerobním organismům se nám kyslík celkem hodí ;o)

Dál jdou válkou, dál vstříc jdou bídě dnů... už přišla ta chvíle – nahráváme písničku Zůstávám pod tónem a náš zpěv se nám zdá Stále víc falešný. Prožíváme si Neopakovatelný zážitek se sluchátky na uších. Možná z toho vyleze něco poslouchatelného.

 

Neděle

Snídaně je na 10:00, to se aspoň krásně vyspíme. :o) Teda kromě těch, kteří musí být pořád vyjímeční a vstávají o několik hodin dřív... Všichni členové této jednočlenné skupiny ranních ptáčat mají právo použít poslední kousek toaletního papíru. A také bonusový čas k modlitbě, ve kterém mohou prosit, aby nebyli příliš pyšní na svou vyjímečnost.

Dokončujeme poslední písničku, hledáme ztracené hlasivky a masírujeme mimické svaly zatuhlé od neustálého úsměvu.

22:užnevímkolikalebylatma Odjíždí „brněnská“ sekce. Na druhý pokus nacházíme otevřenou benzínku a můžeme spolu s paní z navigace nerušeně pokračovat v okružní jízdě po krásách naší země. Vlastně až tak nerušeně ne... Když má totiž člověk ten správný cit hned vidí, že ten dům v dálce je jako vystřižený z hororu, že ta tma všude kolem rozhodně skrývá něco strašidelného a že to na první pohled obyčejné auto před vámi určitě obyčejné nebude.

Pomalu přijíždíme do Brna. Zároveň s otevřením dveří od auta se spouští silná vánice a unáší nás směrem k posteli. Co víc si přát.

 

Z rádia zpívá nejmenovaný zpěvák děsně pod tónem, při rozhovoru se přistihuju, že dávám neobvykle silný důraz na koncovky... - atmosféra nahrávání ve mně asi ještě chvíli zůstane. A ještě déle ve mně zůstane obdiv a vděčnost za neobyčejné lidi, se kterými jsem mohla já, řadová a v mnoha ohledech pasivní účastnice, tyto dny strávit :o)