Tak mně včera skončil můj pobyt v růžovém království... Tedy brigáda v domově důchodců. Zřejmě v tušení mé obliby růžové barvy pochopili, že mně nestačí jen růžově natřené stěny a růžové označení termosek s čajem, a ten nudný červenobíle kostkovaný ubrus vyměnili za svěží růžový s drobnými kvítky. No kdo neuvidí, neuvěří! Člověk pak už v opojení tou nádherou ani nevnímá, že se ubrus skládá ze dvou kusů, pravděpodobně se stejným nábojem, které se silně odpuzují a sjíždějí k zemi. Škoda že mně nenapadlo jednu část otočit.. třeba by se pak přitahovaly jako magnety opačnými póly...

Strašné taková deformace... Díky škole teď lidé v mém okolí musí poslouchat, že ten pošlapaný plevel, který roste na chodníku, je Polygonum aviculare a Tilia cordata, náš národní strom, se pozná podle rezavých chloupků v paždí listu a charakteristického tvaru koruny.
Někdo by si mohl myslet, že když měsíc uklízím, tak pak, coby uklizečka s praxí :), nabyté zkušenosti uplatním i doma.. a místo toho tu sedím v růžovém pyžamu a v obchodě už mám vybraný růžový květináč, který by se k těm růžovým stěnám náramně hodil. Mnohem víc než ten fádní bílý, který tam straší teď...8-) Co už. V životě holt není všechno růžové :-D

Naposledy jsem si včera poslechla, že nesmím nic dělat jen se šetřit na stáří, naposledy jsem vytřela růžové patro a následně sebou na mokré podlaze málem sekla, v polední přestávce jsem udělala poslední uzlíky náramku a přečetla „jedním okem tam druhým ven" v rok starém časopise novinky ze světa celebrit.. No ještě se mně bude stýskat... Kdo mně teď vysvětlí vývoj hadrů za posledních padesát let, co je nejlepší krmivo pro psa a jak probíhá porod; kdo mně prozradí nejlepší triky v zavařování, jak se žije v New Yorku a jak nezaspat do práce; to vážně netuším. A hlavně teď nevím, kterého z těch doporučovaných životních partnerů si mám vybrat... Ale takový Karel Gott by se ke mně hodil, ne? :-D

A to úplně nejhlavnější: Naposledy jsem vyždímala mop a rozloučila se s vozíkem :o), naposledy jsem zamknula kumbálek a rozloučila se se svými kolegyněmi... A potom hurá domů! Jako správné dítě, které je samo doma, jsem si ze všeho nejdřív po odchodu maminky do práce sedla k počítači - no říkejme tomu třeba odreagování od práce O:-) Proč bych si taky neodpočinula, sice jsem neměla nic sbaleného, ale do Medjugorje se odjíždí přece až dneska. A potřebovala jsem si taky ověřit svoji zkušenost „čím míň času, tím víc se toho stihne".

Abych si ale nepřipadala moc líná a neužitečná, šla jsem za chvilku poučovat králíky o nebezpečnosti vyklánění se z kotce, kozy o důležitosti pitného režimu a slepice o tom, že strkat zobák do drtiče kostí je celkem risk. Pochopitelně jsem za chvilku králíka chytala po zemi, kozy vypily dohromady jeden lok vody - no mlsné jak kozy :o). Vzpomněly si na jinou zásadu zdravého životního stylu a začaly se prohánět po dvoře - no tvrdohlavé jako kozy (jestli tohle přirovnání neznáte, tak si přijďte poslechnout dunění jejich lebek narážejících do sebe a pochopíte, že je naprosto oprávněné). Prý sportem ku zdraví... „Aspoň ty rozumné slepice pochopily, že bez zobáku se zobe špatně", říkala jsem si při žehlení oblečení, které si chci vzít s sebou (aby se něco mohlo zmačkat, musí se to totiž nejdřív vyžehlit, že..). Za chvilku jsem je šla ty rozumné slepice přesvědčovat, že by měly chodit spát „se slepicemi" a do kurníku... A světe div se, ony, puberťačky jedny, chtěly zůstat venku, prý je ještě světlo a že se jdou proběhnout. Jako by nevěděly, že se před spaním cvičit nemá 8-). Radši jsem ale nic nenamítala apárkrát jsem se s nimi proběhla tam a zpátky a v rekordním čase 15 minut (:o)) jsem je zavřela do kurníku. Ts, chtěly by být do noci doma a ani ještě netrefí samy domů.

No aspoň že nás mladé nic netrápí, nebolí a dobře spíme :o)