Když už jsem teda založila ten blog, tak abyste neřekli, že si tu píšu jen sama se sebou... 8-))

Aby nedošlo hned na začátku k nedorozumění: Titulek nemá ani nejmenším naznačovat, že je pro mě mše nějakým neobyčejným zážitkem... no, ale to vlastně je.. Tak jinak: Mše pro mě není žádnou vyjímečnou událostí – teď bráno z pohledu mého diáře a ne prožitkově. Takže pokud někdo čeká variace na téma „moje první mše svatá“ nebo něco podobného, tak ho asi zklamu..a tímto se mu omlouvám 8-)


Tak tedy: Kterak jsem dnes šla na mši :o)...

Mše pro mě sice není žádnou vyjímečnou událostí (teď už víte, jak to myslím..8-)), ale dnes přece jen trochu byla.. Šla jsem totiž podruhé v životě do kostela v neděli v Brně. Protože to bylo podruhé, tak jsem si – poučena z minula – našla, v kolik hodin a kde se slouží dneska mše a vyrazila jsem..

A z čeho že jsem se to poučila? Jak to vypadalo poprvé?

Jako člověk, který ví, že něco moc plánovat nemá cenu, a jako člověk spoléhající se na „šestý smysl“ =), jsem prostě vyrazila do ulic a sledovala, kterým směrem jdou lidi vypadající, že by se chtěli zúčastnit mše.. A jak to dopadlo? No, můj „plán“ vyšel. Byla jsem na mši v přímém přenosu do rádia Proglas. A byla to moc pěkná mše. Jen jsem si připadala tak trochu jako na srazu důchodců.. holt u nás v „nábožném kraji“ a na studentských (v Brně) má osazenstvo mší jinou skladbu...

Tak. Vracím se k dnešku: Vyšla jsem z kolejí a kolem mě se snášely sněhové vločky... a mně se, nevím proč, vybavilo „To mokré bílé svinstvo padá mi za límec...“ (mimochodem jsem včera viděla super video o vzniku této písničky http://uberspolco.signaly.cz/0902/jak-vznikla-pisen-ladovska, můžu jedině doporučit :o)) Ale já mám přece sníh ráda... no je pravda, že záleží na tom kde.. Mám ráda sníh za krkem už nezní tam přesvědčivě..8-)

No ale dneska to fakt byla nádhera.. chytala jsem vločky na rukáv a pozorovala jejich jemné krajky... (pro ty, kterým se teď vybavila barva mojí bundy: na rukáv svetru.. tmavě hnědého :o)) Když si Bůh dává takovou práci s nepatrnou vločkou, která po dopadu roztaje, jak si musel nechat záležet na mně, která mám být Jeho obrazem...

Od rukávu moje oči sklouzly k ruce. Řeknu vám, fialová v kombinaci s rudou nic moc teda – aspoň na té ruce to vypadalo tak divně... - no hádáte správně: moje strašně nespolečenské rukavice opět zůstaly v teple na pokoji.. dobře jim tak, přišly o moc. Jen jsem trochu už předem litovala ty, kterým podám v kostele ruku..

Vešla jsem do kostela, proti katolickému pravidlu „co nejdál od oltáře“ jsem si sedla dopředu a jen jsem se dívala..: všechny ty babičky a dědečkové kolem mě si podávali ruce, zdravili se, usmívali se.. - s tím se zase setkávám spíš v kostelech „ateistických oblastí“ (teď mě napadá jak je toto označení nesmyslné.. ukažte mně jedno místo, kde – podle řeckého α + θέος - není všudypřítomný Bůh...)

Pak začala mše. Kostel se rozezvučel nádherným zpěvem (sboru Kantiléna pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera, jak jsem se později dozvěděla).. Škoda jen, že jeden z členů sboru byl synem paní, která seděla za mnou a bohužel měla ze začátku tendence pořád něco nahlas objasňovat svému sousedovi. Bohudík měla jen ze začátku tendence pořád něco nahlas objasňovat svému sousedovi (:o)).

Opět jsem si ověřila, jakou sílu má hudba. Nic proti našemu klobuckému sboru, ale toto bylo něco úplně jiného.. Paní přede mnou se při krédu začala do rytmu pohupovat a pokyvovat hlavou :o)...

A paní za mnou? Jaké bylo moje překvapení, když jsem se při pozdravení pokoje otočila a za mnou stáli dva muži...No co, stane se 8-)) On měl ten pán takový vyšší hlas... třeba jeho syn zpíval tenor :o)